8. den – Sobota 13. 9. 2003 -Přes Muráňskou planinu

 

            Budíme se ve ¾ na sedm. Mezi mraky prosvítá sluníčko. Pavel jde ještě jednou na hrad. Včera nebyly vhodné světelné podmínky pro focení a navíc ho tam stihla velká potřeba J. Takhle zneuctit památku, no tedy J! My s Luďkem taky vstáváme, vaříme čaj a rozvěšujeme věci ven na doschnutí.  

            Přišel Pavel, tak jdeme snídat a pak hned vyrážíme. Cestou zpátky na Velkou Lúku ještě zkoumáme Wesselényiho jeskyni. Ta je nazvaná dle slavného majitele muráňského hradu, který se zde dle pověsti otrávil. Je ale bohužel záměrně zasypaná, aby nedošlo k poškození její výzdoby.

             Z Lúky pokračujeme do sedla Javorinka po špatné staré asfaltce, která ke konci asi na dva kilometry přestala být asfaltkou. Potkali jsme zapomenou krávu, která se pásla v lese, pět kilometrů na obě strany k civilizaci. Jinak je to tu moc krásné! Sedlo Javorinka je 965 metrů vysoko. To už jsme na normální silnici. Zase se cosi žene. Oblékáme se a sjíždíme prudkým kopcem do údolí Hronu. Tady kolem Telgártu projíždíme údajně nejchudší oblastí na Slovensku. Ve Valkovně je otevřený malý krámek, tak si jdeme koupit něco na zub. Tentokrát šel Pavel jako první. Vrátil se celý vysmátý, že prý tam bylo veselo. No prosím, chudí ale veselí. Mezitím se ale vytvořila dlouhá fronta, každý dělá velký sobotní nákup podle dlouhého seznamu a vykecává se s prodavačkou. Tak na to kašleme a jedeme jinam. V Heľpe je taky otevřeno a nikdo tam není. Tak jsme si nakoupili zase my a před krámkem posvačili jogurty.

            Potkali jsme opět ty dva kluky ze včerejška. Pozdravili jsme se a pokračujeme. Cesta vede mírně z kopce až do Závadky nad Hronom. Nalevo pohoří Muráňská Planina, součást Slovenského Rudohoří, napravo Nízké Tatry s Královou Hoľou. Nádhera. V Závadce odbočujeme doleva, chceme přejet Muráňskou Planinu přes sedlo Burda, ale nejprve potřebujeme někde doplnit vodu. Jsou tu směrovky na jakési Eurocentrum, ale cestou je hospoda, tak jí využijeme. Před hospodou sedí dva týpci. Jsou zde na kolech a u piva se psychicky připravují na podobný přejezd jako máme před sebou my. Jen s tím rozdílem, že jsou nalehko. Hecují nás do piva, ale je ráno a tak nás to moc neláká. Konzultujeme s nimi trasu, prý je asfaltová až nahoru. Oni že dopijou, dají si doutník a pak vyrazí za námi. My se zatím vydáváme po modré turistické značce do sedla. Cesta vede úžasným horským údolím, kde mají i obrovské smrky větve až na zem a rostou tu tisy. Otepluje se a vykouklo sluníčko. Odkládáme bundy a vrstvy oblečení a po osmi kilometrech nás dohání ti dva maníci. Chvíli jedeme společně, obdivují naše naložení a posléze nás lákají na jinou cestu do sedla. Prý je to sice šotolina (pohodová), ale zato nějaká úžasná soutěska. Já bych se raději držela asfaltu, ale kluky láká dobrodružství. No dobrá, je vás víc. Tak jedeme. Zpočátku po asfaltu, ale od horárně Stožky a od památníku plukovníka Šukajeva to je lesní cesta, která se posléze mění v travnatou a míří kolmo nahoru. Řekla bych, že chlapíci se dobře baví tím, jak to zvládáme a myslím, že byli překvapeni, že i s naším zatížením jsme to zdolali poměrně hravě. Už to jednu chvíli vypadá, že jsme nahoře, ale ukázalo se, že ještě ne. Ještě musíme kousek popojet dolů. Jedu první a ouha, přes cestu je strom. Je to veselé. Oba dva nám pomáhají při přenášení kol přes mohutný kmen a přiznali se, že to tu zase tak dobře neznají.

            Po zelené značce jsme dojeli na asfalt a nahoru je to ještě asi kilometr. Konečně jsme tady, sedlo Burda 1006 m.n.m. Borci se nám omlouvaj za tu cestu, ale je veselo. Společně svačíme, fotíme se a kecáme o všem možném. Vyměňujeme si e-maily kvůli zaslání fotek a ještě se nás pokouší vyprovokovat, ať jedeme s nimi po další terénní trase. Nás čeká asfaltový sjezd do Tisova, tak se nedáme vyhecovat. Loučíme se a jedeme.

            Jenže s tím asfaltem to nebude tak žhavé. Vypadá to, že jsme z něho buď někde sjeli a nebo v průvodci a informačním centru kecají. Je to pěkně blbá cesta. Spoustu kilometrů skáčeme po kamenech a šutrácích. Taková škoda. Kdyby byl lepší povrch, nemuseli bychom se tolik soustředit na sledování cesty, ale okolní krajiny.

           

            Cesta je obyčejná polňačka navíc vymletá od jarních dešťů. Naštěstí je to kolem opravdu nádherný a to je trochu záplata na ten nešťastný sjezd. Máme výhledy na nádherné údolí, kde jsou jenom salaše a stáda pasoucích se ovcí. Prostě zase takové to typické Slovensko. Snad to tu takové zůstane ještě dlouho.

            Konečně jsme dole na asfaltu. Čekáme na Pavla, který na těch šutrech slítnul z kola a pádíme do Tisova na oběd. Na prostranství mezi zničeným kostelem a školou vybalujeme ešus a vaříme čočku a Pavel fazole z konzervy. Napsali jsme Láďovi, jestli už je ve Štúrovu a odpověď přišla hned: „Ano jsem a čekám, až sem zítra dorazíte:-)“.

Už ani nevím, koho první napadlo, že by pro nás Láďa mohl dojet už dnes večer a tak jsme mu to ve srandě napsali a on není proti. Tak jsme dali hlavy dohromady a vyřešili, že už krajina dál stejně není moc zajímavá a že tedy akci ukončíme dnes namísto zítra dopoledne. Pak jsme mu z budky přes Luďkovu kartu X zavolali a dohodli s ním podrobnosti. Kam pro nás přijede a že můžeme přespat ve Štúrovu ve volném bytě jeho ségry, která je toho času na dovolené.

Tak a zase jedeme. Opouštíme hory a klesáme podél říčky Rimavice. Vítr máme v zádech a jede se parádně. Rychle naskakujou kilometry. Snažíme se jet co nejvíc Láďovi naproti. V Hrachově jsme odbočili směrem na Poltár – je to okresní město! Tady na Slovensku je každá s prominutím prdel okresní město! Jedeme s Pavlem vepředu a Luděk kdesi za námi. Informujeme ho do vysílačky o tom, že vyjíždíme kopec a bavíme se tím, že nám nevěří. Teď zase jeden mírný sjíždíme a Luděk hlásí, že mu uchází zadní kolo. Tak na něho čekáme, ale on nás za moment míjí a jen na nás houknul, že prý to není úplně prázdný a že rychle jede, dokud může. Tak jedeme za ním. Na hlavní do Ožďan, kde máme spicha s Láďou je to asi 5 kilometrů. Luděk pneumatiku pouze dohušťuje a frčíme. Pomalu se stmívá a už jsme definitivně opustili hory a kopečky. Všude kolem nás jsou lehce zvlněné roviny jižního Slovenska.

 

A už jsme v Ožďanech, ve vesnici, kde zakončíme naše týdenní putování. Láďa tu ještě není. Tak jsme si sedli do hospůdky na křižovatce a objednali si Topvar. V hospodě se prý dohadovali jak se u nás lidově říká pěti a desetikoruně. Ptali se Luďka a ten jim rád prozradil, že je to „bůra“ a „pětka“. Akorát nám přinesli pivo ještě nám k němu nanosili ven židličky a stoleček a už je tu Láďa. Dopili jsme a začínáme nakládat. Už je úplná tma. Poskládali jsme se do auta a vyrazili. V autě je teplo, veselo a smrádek z nás. Vyprávíme si zážitky a asi v deset vjíždíme do Štúrova. Kvůli Pavlovi, který tu ještě nebyl, zajíždíme k Dunaji, aby si prohlédl a vyfotil noční Baziliku.

 

Pak jedeme k Láďově mámě pro klobásky a pak už „domů“. Vytahali jsme věci nahoru do šestého patra a auto i s koly na střeše zavezl Láďa za plot k hospodě, kde pracuje jeho sestra. Dali jsme si koupel a klobásky a najednou je už čtvrt na jednu a tak jdeme spát. Dobrou noc zase na posteli.

 

Štúrovo

Denní 101,4 km

Celkem 637,5 km

 

 

 

 

 

 

 

Nahoru                                                                            Další den