Slovenské Rdohoří
Ráno na louce

           

7. den – Pátek 12. 9. 2003 - Aragonitová jeskyně a Muráň

 

            Ráno chčije a chčije. Posnídali jsme a vyčkáváme. V rádiu posloucháme předpověď. Nemá pršet v kuse, mají být jen přeháňky. Taky posloucháme zprávy o návštěvě papeže na Slovensku. Prší už trochu míň, tak rychle balíme a jedeme. Teď už jenom poprchává. Kousek dál u silnice hlídají nějací mladíci pole před nájezdy zlodějů. Luděk se s nimi dává do řeči a oni nám radí, ať tady rovnou zahneme, že si tak cestu trochu zkrátíme. Odbočujeme tedy a zdoláváme prudký dokopec, tam jsme se napojili opět na hlavní silnici a zase jsem sjeli do Gočaltova. Pak táhle stoupáme asi šest kilometrů. Jedeme do Ochtinské aragonitové jeskyně. Pavel nám ujel a my si s Luďkem dáváme tatrankovou pauzu. Letmo jsme mrkli na hodinky. A safra, je 12 hodin. Za půl hodiny začíná prohlídka a k jeskyni jsou to ještě dva kilometry do kopce. Tak to máme co dělat. Rychle do sebe hážeme jídlo a pak nasedáme a makáme. Kilometr a půl do prudkého kopce a potom půl kilometru z kopce. To nás zachránilo. Stihli jsme to jen tak tak. Pavel už je tady a dokonce koupil lístky. Nechtějí nám dovolit postavit si kola do vstupní haly, tak jsme nuceni je strčit pod podezdívku a uzamknout. Tak a honem se teple obléci, odskočit si a už jdeme do jeskyně. Nejprve dlouhou uměle vybudovanou chodbou a potom po schodech dolů. Vypadá to tady jako v Praze v metru, jen ty schody nejsou jezdící. Ale pak průvodce otevřel kovové dveře a my jsme se ocitli v samém nitru země. Je to úžasný pocit. Nahlížíme do tektonické pukliny končící někde v temnu vysoko nad námi a procházíme mramorovou jeskyní. Všude vyrůstají aragonitové útvary a jak se dozvídáme, jde o jinou formu krystalizace vápence. Nemůžu ale říct, jestli je to hezké nebo ošklivé. Vypadá to jako klíčky brambor. Ale jinak je to ještě něco úplně jiného, než jsme dosud v jeskyních viděli. Vše hlídají kamery, na což nás průvodci záměrně zřetelně upozorňují. Jde přeci jen o dost unikátní útvary a kdekdo by si určitě chtěl aspoň sáhnout.  

            Vylezli jsme a zase prší. Oblékáme pláštěnky a sjíždíme do Jelšavy. Parkujeme kola a jdeme nakupovat. Nejprve my s Luďkem, Pavel zatím hlídá naše popojíždědla. Pak jde do krámku on. Kluci jdou ještě okouknout zboží v cyklomixu (kde mají zboží maximálně za 100,- SK, protože dražší prý neprodajíJ) a kolem mě se začínají rojit cikáni. Jeden z nich se dal se mnou do řeči. Kluci, když to viděli, raději ihned přiběhli zpátky, ale všechno je v pohodě. Povídáme si, nabízí nám čůčo a pořád se omlouvají, jestli nám nevadí, že se s námi dali do řeči. Od jednoho z nich se dozvídáme, že jezdí pracovat do Prahy k firmě Skanska jako stavební dělník. Na závěr nám dávají adresu a hrozně stojí o to, abychom jim zaslali fotografie. Říkáme jim, že to je digitální foťák, ale že jim pošleme fotky na disketě a oni že klidně, že si dojdou na národní výbor, kde mají počítač a tam se na fotky podívají. (Poznámka autorky: Fotky jsme nechali udělat papírové a zaslali je do Jelšavy.)

            A pak pokračujeme v krasojízdě. Pořád prší, tak máme hlavy skloněné k zemi a pravidelně šlapeme do pedálů. Míjíme Magnezitovce, kde jsou nějaké doly (asi na magnezit), ale jinak se během přejezdu do Muráně neděje nic zajímavého. V Muráni máme pauzu. Jednak je tady obchůdek a v něm mají moc dobré nanuky a jednak je tu turistické informační středisko. Tak se jdeme podívat dovnitř a u té příležitosti se určitě najde něco, na co se zeptáme. Je to takový škaredý barák, ale uvnitř to mají pěkné. Prodávají zde mapy, pohledy a knihy o Muráňské planině a o Slovensku vůbec. Dokonce tu mají počítač s internetem, ovšem pouze pro personál. Dozvěděli jsme se, že cesta na Muráňský hrad, kam míříme, je asfaltová a že je tam dokonce nějaká chata s občerstvením a snad i s možností noclehu. Ještě konzultujeme s jejich podrobnou mapou možnosti cyklotras na Muráňské planině, když do objektu vstoupil mladý chlapík. Ptá se nás, jak a kde přespáváme a my hrdě hlásíme, že venku ve stanu, kde se dá. Když jsme pak z Muráně odjížděli, viděli jsme ho, jak nasedá do zeleného ochranářského auta J.

            Cestu nahoru na hrad jsme našli poměrně hladce. A zase stoupáme. Nevíme kolik kilometrů máme před sebou, ale určitě to budou nejméně čtyři, spíš pět prudce vzhůru. Neděje se nic zajímavého, kromě toho, že Luďkovi se podařilo chytit mloka. Stoupáme a stoupáme a do toho prší a prší. Naléhám na Luďka, jestli se nezkusíme ubytovat na té chatě a domlouváme se, kolik jsme ochotní za nocleh zaplatit. Myslím, že za ten dnešní a včerejší promočený den si to zasloužíme. Už mi dochází síly! Konečně se nad námi objevila červená střecha chaty, ale silnice k ní nezatáčí. Jak to? Ujeli jsme další kilometr a pořád stoupáme a jak se zdá, od toho stavení se vzdalujeme. Že by to ještě nebylo ono? Najednou se krajina před námi otevírá a my vjíždíme na nějakou obrovskou louku. A taky že jo. Píšou tady, že se to tu jmenuje Velká Lúka a jsme 888 metrů vysoko. Dokonce je tu možnost jednu noc přespat ve vlastním stanu na louce. Přichází dva kluci. Táži se jich, zda to tu znají, ale jsou to Belgičani a jsou tu poprvé. Mají ale podrobnou mapu, tak do ní nahlížíme. Zjišťujeme, že k chatě a i k hradu jsou to asi dva kilometry po modré turistické značce. Pavlovi se do chaty moc nechce, nejradši by spal ve stanu na louce, ale stejně se chceme podívat na hrad. Tak tam pojedeme a uvidíme.Vrátit se sem můžeme vždycky.

            Cesta vede trochu z kopce, ale je v pohodě průjezdná pro kola. Než jsme se nadáli jsme u chaty přímo pod zříceninou Muráňského hradu. Chajda je zavřená a nikdo tu není, ale při bližším ohledání jsme objevili, že nejsou zamčené dveře na velkou prosklenou verandu. Super! Neváháme ani minutu, obsazujeme jí a prohlašujeme za naše dnešní nocležiště. Je nám jasné, že to beztak nechávají otevřené pro případné turisty a trampy nebo aby se jim dovnitř někdo nevloupal násilím. Stejně tady nic cenného není a ty těžké stoly a židle z masivního kusu dřeva určitě nikdo neodtáhne. Nechali jsme tam kola a jdeme pěšky na zříceninu, dokud je světlo. Stojí na skále a jsou odtamtud překrásné výhledy. V minulosti to muselo být obrovské dílo, ale do dnešního dne se z něho mnoho nezachovalo. Patříval k jednomu z největších hradů na Slovensku. Na délku měří přes třista metrů, a dokonce byl dost dlouho obýván. Teprve v 18.století byl opuštěn a na jeho zkáze se podílelo hlavně to, že sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro okolní vesnice. U jižního okraje hradu se tyčí skála zvaná Cikánka, ze které dle pověsti shodil velitel vojenské posádky svou nevěrnou ženu, krásnou cikánku.

 Provedli jsme spoustu fotografií a uháníme dolů do sucha a tepla. Nasáčkovali jsme se na verandu, objevili otevřené kadibudky s papírem a novinami. Byly z minulé soboty. Uvařili jsme si čaj a krupicovou kaši, rozvěsili mokrý věci a jdeme spát. Venku fičí vítr a občas jsou to tedy pěkně nepříjemný zvuky. Pavel má obavy z policie, ale kde by se tady vzala. Ledaže by ji někdo zavolal, ale to by nás tu nejdřív musel někdo objevit nebo alespoň z dálky vidět světlo, a na to jsme opatrní. Dobrou noc.

  

 

Muráňský hrad – chata Zámok

Denní 48,3 km

Celkem 536,0 km

 

 

 

 

Nahoru                                                                            Další den