6. den – Čtvrtek 11. 9. 2003 - Jeskyně Slovenského krasu

 

            V noci bylo teplo a spalo se krásně. Pavel tvrdí, že tu v noci zastavilo nějaké auto, ale podle mě se mu to jenom zdálo, jak byl celý vyplašený z těch pohraničníků.

            Snídáme a balíme. Do toho začalo pršet. Přehodili jsme přes stan plachtu, kterou přikrýváme kola a zalezli dovnitř. Dosnídali jsme a pršet přestalo. Zjistili jsme, co byly ty divné zvuky, které se večer ozývaly z přilehlých křovin. Padající ořechy. Jakmile jsme je objevili, jdeme na ně. Nasbírali jsme jich plnou tašku a naložili je Pavlovi a Luďkovi do báglů. Chudáci, kdyby věděli, do jakého kopce je budou muset vyvláčet. Trochu to tady znám. Jeli jsme tudy na Expedici ´99 kolem Slovenska, akorát že obráceně, a s Martinem jsme se shodli, že bychom to nahoru jet nechtěli. Jenže teď musíme J.

            Nakonec to není tak hrozné. Stoupání je mírné a pět kilometrů jsme zvládli jako nic. Asi už je cítit v nohách trénink z předchozích kopců a sedel a taky z třítýdenní dovolené v červenci. Nahoře to konečně poznávám. Fotím místa, kde tenkrát byla voda, protože se tu vylil z břehů jakýsi rybník. Projeli jsme Silicí a pokračujeme po zvlněné Silické planině. Míjíme i odbočku k propasti Silická ľadnica, na kterou ale nemáme čas. Je zataženo, ale naštěstí neprší. Všude kolem silnice rostou ořechy. Hlavně že si jich asi 5 kilo vezeme v báglech J.

Konečně sjíždíme serpentýny do Gombasku. Luďkovi ulétla pláštěnka, kterou si přikrýval bágly před případným deštíkem. Radíme mu, aby se vrátil, že je ještě trochu času do prohlídky jeskyně, ale kašle na to. Kopec byl opravdu velký a dlouhý a tu plachtu mohl už někdo sebrat. Šla jsem tedy koupit vstupenky. Málem jsme se rozčílila, protože chlapík v pokladně začal blekotat cosi o minimálním počtu čtyř lidí, a to i přestože mají pevně dané doby prohlídky. Zase abychom sháněli nějaké další návštěvníky, jako v banickém muzeu! Naštěstí sami bez pobízení přichází další zájemci a tak nás bude dost. Ještě jsme stačili posvačit a už jdeme do útrob Gombasecké jeskyně. Z pána v pokladně se nakonec vyklubal dobrák a slíbil, že nám pohlídá kola, která jsme si nechali pod stříškou.

            Na prohlídce jsme samí Češi, tak je docela legrace. Průvodkyně je moc milá a jeskyně krásná. Nejvíce nás zajaly tenké a dlouhé krápníky, tzv. brčka. Paráda! Akorát když jsme vylezli ven, s nelibostí jsme shledali, že se trochu rozpršelo. No nevadí, jedeme do další jeskyně, do Domici. Tam pršet nebude. Je nedaleko odsud, ale cestou nás nepěkně a neplánovaně vypekly dva 12%ní kopečky, které jsme museli zdolat. Pořád drobně prší. Konečně jsme tady.

            Prý nejkrásnější jeskyně Slovenského krasu má vybudovaný mohutný vstup. Připomíná nám ale spíš mauzoleum, protože nahoru vede asi 6 schodišť, ale žádný nájezd pro kola a vevnitř to vypadá jako někde v hotelu ze sedmdesátých let. Vytahali jsme po těch schodech kola a vzali si je dovnitř. Je tady příjemně teploučko. Koupili jsme si lístky a dozvěděli se, že plavba na lodičkách se pro nedostatek vody nekonala už asi dva roky. Tak nám to aspoň není tolik líto. Čas do prohlídky jsme strávili svačinkou a Pavel na záchodcích provedl celkovou hygienu včetně mytí hlavy J. A už jdeme dovnitř. Jeskyně je rozsáhlá a nádherná. Ne nadarmo jí považují za nejhezčí široko daleko. Průvodkyně je skvělá a trasa je dlouhá, bohužel bez plavby na loďkách. Průvodkyně vypráví o co všechno přicházíme, ale třeba se sem ještě někdy podíváme. Prý se dokonce přemýšlí, jak by zpřístupnili zbytek jeskyně i bez vody nebo jak dovnitř dostat vodu, aby se plavba mohla uskutečnit i v suchém období. Dokonce jsme dostali i nějaké prospekty a tip na nedalekou jeskyni v Maďarsku, která je pokračováním jeskyně Domica. Jeskyňáři mají prý možnost projít do maďarské části. Na fotkách ve vestibulu jsme mohli shlédnout maličký plůtek, který se nachází uvnitř jeskyně v místě, kde na povrchu prochází hranice obou zemí. Přírodě jsou holt nějaký hranice ukradený. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme.

            Nasazujeme pláštěnky a v hustém dešti míříme na maďarskou hranici, která je odsud asi půl kilometru. Je tam maličká celnice s jedním celníkem, který ihned vybíhá z budky, když nás vidí přijíždět. Kontroluje nám pasy a upozorňuje na rozdíl, jaké je to prý na Slovensku u jeskyní a jaké v Maďarsku. Tak to jsme zvědaví. Maďarský celník jen letmo shlédl pasy a už jsme v další cizině.

Vchod do Maďarské části jeskyně se nachází asi kilometr za hranicemi. Celé to je součástí národního parku Aggtelek. Je tu kemp, stánky s blbostmi a restaurace. Aha, takže tohle asi měl na mysli ten celník. Hm, tak to mě zrovna moc neuchvacuje, naopak na té slovenské straně se mi to, až na to mauzoleum, líbilo víc. Je to prostě standardní výplod turistického průmyslu. Návštěvníci asi vyžadují luxus a úroveň a jsou ochotni za to náležitě zaplatit. Tento trend je nám sice proti srsti, ale do jeskyně se podívat chceme.

            Koupili jsme vstupenky. Pavel měl radost, protože konečně mohl použít svojí mezinárodní platební kartu. I když spíš musel, protože nevíme, kde bychom tady sháněli maďarské forinty. Pochybujeme, že bychom mohli zaplatit slovenskými korunami. Prohlídka bude v maďarštině, ale obdrželi jsme překlad výkladu do angličtiny. No uvidíme, jestli nám to k něčemu bude J. A protože je do prohlídky ještě spousta času, uvařili jsme si kulajdu a poobědvali. Pavel si ještě chtěl vyběhnout s foťákem nahoru na skálu na vyhlídku, ale moc toho nestihl a za chvíli se musel vrátit.

            Konečně se otvírají malá vrátka a my kráčíme do nitra jeskyně. Prohlídka v maďarštině je velmi veselá. Vyjma mezinárodních termínů stalaktit, stalagmit, stalagnát nerozumíme ani slovo J. Jeskyně je obrovská a naprosto jiná než to, co jsme viděli doposud. Byla totiž na rozdíl od těch ostatních kdysi dávno objevena a osídlena pračlověkem a tak je vnitřek bohužel očouzen od ohně. Tmavé zbarvení působí ponuře, ale zase můžeme krásně vidět na nově vytvořených krápnících, jak rychle (spíš pomalu) tyto útvary rostou. Z očazeného stropu těch nových bílých viselo jen málo a oproti těm očazeným byly poněkud kratší. Prohlídka jeskyně byla obohacena poslechem hudby ve velkém sále a doplněna o světelné efekty. Na to, že průvodkyně improvizovala mačkáním tlačítek od jednotlivých reflektorů, to bylo docela působivé. Mají tu sál s rovnou betonovou podlahou a spoustou křesílek. Muzika burácí, div že krápníky nepadají. Když jsme vylezli ven na povrch, zase prší. Vracíme se zpátky na Slovensko. Celník se nás ptá na dojmy. Řekli jsme mu, že jeskyně byla hezká, ale nám že se víc líbila Domica. Kromě Pavla, na toho udělala větší dojem ta maďarská. Celník ale nechtěl slyšet o jeskyni, prý že v Maďarsku mají lepší služby. Vysvětlili jsme mu, že tohle my jaksi moc neregistrujeme. Spíš jsme registrovali, jak jsme z Maďarska přejeli na lepší asfalt.

           

            Překonali jsme 12 kilometrů nazpět do Plešivce a pořád drobně prší. Soudě podle šedivé oblohy ještě dlouho bude. Koupili jsme chleba, máslo a placatku borovičky, aby nás nepřepadla trudomyslnost z toho deště a hledáme správnou odbočku z hlavní. Tu jsme našli na druhý pokus. Pomalu se stmívá a pokukujeme po noclehu. Jsme v údolí řeky Tepličky, tak to snad nebude problém. Bude! Oproti létu se stmívá zatraceně rychle a jsou tu samý pole. Luděk podniká průzkumy, ale pokaždé mi hlásí do vysílačky, že je to špatný a že jedeme dál. Pomalu se posunujeme krajem, projeli jsme nějaké dvě vesnice a mezitím se setmělo úplně a je tma jako v pytli. Naštěstí už neprší. Zastavujeme u další odbočky. Luděk chce, abychom šli s ním na průzkum. To neměl dělat, protože my jsme to s Pavlem prohlásili za ucházející a chceme tam tábořit i za tu cenu, že je to mírně hrbolaté a do kopce. Nakonec tam zůstáváme. Postavili jsme stan, povečeřeli chleba s máslem a uzeným sýrem ve tvaru ručního granátu a zapili to borovičkou. Pak jsme zalezli do stanu a zase se rozpršelo. Krásně se za bubnování kapek do plachty usíná.

 

Štítnik

Denní 59,8 km

Celkem 487,7 km

 

 

Nahoru                                                                            Další den