5. den – Středa 10. 9. 2003 - Ledové jeskyně a Gemer

 

            Budíme se ve ¾ na 7 a v sedm vstáváme. V noci bylo příjemně teplo, ale ráno se přeci jen přesunujeme na sluníčko. Snídáme a rychle balíme, protože v 9:30 začíná prohlídka jeskyně a bylo by fajn jí stihnout. Je to odsud 8 kilometrů, tak budeme muset máknout.

            Kousek pod sedlem je turistický rozcestník, který ukazuje nadmořskou výšku 822 m.n.m. Pokračujeme krásným sjezdem studenou dolinou. Dole jsem tak vymrzlá, že už ani do žádné ledové jeskyně nepotřebuju. Je to tu kolem moc pěkné. Vesnice Stratená leží v úzké soutěsce říčky Hnilec. Okolo nás pyšně trčí vysoké skály. Projíždíme tunel, pak ještě mírný dokopeček a jsme tady. Je 9:07. Jenže jeskyně je ještě kus cesty pěšky nahoru na kopec, tak rychle jednáme. Zaparkovali jsme kola, zaplatili hlídači 30,- Sk do kapsy, že nám je všechna ohlídá, hodili na sebe teplejší oblečení a běžíme. Spolu s námi jde nahoru spousta lidí, tak to snad stihneme. Je to docela pěkný kus, sotva popadáme dech! Kdysi už jsem tu byla, ale vůbec si podobný výstup nevybavuju.

 

            Nahoře je dřevěná budka, kde se prodávají lístky. Koupili jsme tři a hned jdeme na prohlídku. Průvodce mluví maďarsky k tlupě maďarských turistů. Cože? Nakonec se ukázalo, že stojíme u špatné skupinky. Náš průvodce je Slovák. Prohlídka jeskyně je krátká a v jeskyni kromě spousty ledu nic není. Ale i tak to bylo docela hezké a působivé. Svého času se tady v jednom sálu dokonce i bruslilo. Ledové útvary se prý poměrně rychle mění. Není to jako v krasových jeskyních, kde vše zůstává stejné navěky. Tady jsou vidět rozdíly i za posledních pár let. A protože focení v jeskyni stálo 150,-Sk, zakoupili jsme si raději jen malou knížečku s pěknými profi fotkami.

            Dole u kol plánujeme další postup. Reklama hotelu Ruffíno nás nalákala na halušky (přestože ještě není poledne), ale nakonec měli z technických důvodů zavřeno. Smutně jedeme zpátky. My snad ani na Slovensku ty pravé halušky neochutnáme Luděk si ale vzpomněl, že včera večer někde cestou zaregistroval hospodu, tak jsme dali ve Stratený jen malou pauzu u záchodků na autobusové zastávce, doplnili jsme vodu a pokračujeme.

Stoupáme to, co jsme ráno sjeli, ale nakonec kluci vymysleli, že pojedeme po MTB zkratce rovnou k přehradě, což sice bylo možná kratší, ale přes kameny. Doskákali jsme až do malé vesnice a dál už pokračujeme po asfaltu. Sjíždíme z kopce do údolí a v další vsi jsme zabrzdili u motorestu Amador. V útulném podkroví, kde posedávalo jen pár místních štamgastů, zněla naše objednávka: 3x brynzové halušky a 3x Šariš.

Měli poslední porce! Ale byly výborné. Pavel s Luďkem ještě ochutnali napůl porci pirohů (je to něco na způsob taštiček z bramborového těsta). Posilnění energicky skáčeme do sedel. Je půl druhé a my máme najeto teprve 30 kilometrů, což moc není. Vrátili jsme se do Mlynků. Pavel se zadíval do mapy a objevil červenou MTB cyklotrasu, která vede údolím, takže nemusíme stoupat zpátky po silnici. Navíc o ní kdysi četl v Cykloturistice, pročež by měla stát za to! Hurá!

 

            Po asfaltu vjíždíme podél železnice do krásného údolí. Kluci se kdesi zdrželi a já jsem jim ujela. Zanedlouho asfalt skončil a cesta se změnila v polňačku. I tak se po ní jede velmi slušně. Jenže polňačka se po chvíli zúžila a po dalším půl kilometru je z ní uzounká pěšinka zarostlá vysokou travou. Hlásím to Luďkovi do vysílačky, ale nevěří mi. Popisuji mu, že je to horko těžko průjezdné, zvlášť s našimi obáglovanými koly. Myslí si, že si z nich dělám legraci a schválně je straším. Koneckonců, já bych jim to taky nevěřila. Po asfaltu se jelo krásně a vypadalo to, že to takhle vydrží až do Hnilce.

            Nedá se nic dělat. Prodírám se křovím po cyklostezce, kde jsme možná letos prvními návštěvníky. Byl by problém tady jít i pěšky. Luděk mi hlásí, že už jsou na té polní cestě. Upozorňuju je, že to je brnkačka proti tomu, co je čeká. Chvílemi se dá jet. Cesta vede naštěstí podél dráhy a nehrozí výraznější převýšení. Konečně vidím Hnilec. To už se ozvali i kluci, že jsem asi měla pravdu J. Čekám na ně na místě, kde je potřeba prodrat se spadanými stromy a konečně najíždíme na asfalt. Projeli jsme zapomenutou vesnicí mezi kopci a zase stoupáme. Nekonečné serpentýny vedou do sedla 990 nadmořských metrů vysokého. Luděk je zklamaný. Co je to prý za sedlo, když nemá ani tisíc metrů. Prohlásil, že do 1000 metrů je to jen takové zvlnění. Škoda, chybělo jen 10 metrůL. Trochu se přioblékáme a už se těšíme na procvičení prstů na brzdových páčkách. Neuvěřitelných 17 kilometrů sjezdu je nám odměnou za všechny naše dosavadní útrapy. A jsme v Gemerské Polomě. V podstatě jsme za celých 17 kilometrů museli šlápnout do pedálů jenom tehdy, když se nám zdálo, že jedeme moc pomalu.

 

            V malém obchůdku, kde překvapivě berou i platební karty, nakupujeme, něco málo svačíme a pak rychle pokračujeme. Pronásleduje nás totiž obrovský černý mrak. Kousek dál v Betliaru pak jdeme na průzkum malého zámečku uprostřed rozsáhlých zahrad. Je ukázkou feudálního sídla slovenské šlechty z 18-tého století. Zatímco s Luďkem odpočíváme na lavičce, Pavel obchází stavbu kolem dokola, a fotí si antické a egyptské sochy v parku a dělo.

 

            Pak frčíme do Rožňavy. Luděk zastavuje v Rožňavě na náměstí u stánku a má chuť na vařenou kukuřici. Prodavačka už bohužel nemá, ale slibuje, že zítra určitě bude. Hrozně se diví, že my už tu zítra nebudeme a oznamuje nám, že v sobotu sem přijede papež. No jo, ale to my už budeme bůhví kde. Myslela si totiž, že jsme sem přijeli specielně kvůli němu. Tak se loučíme a opouštíme toto nádherné městečko.

            Míjíme rozestavěné pódium pro papeže, které se rozkládá na velkém svahu za městem a chvíli pozorujeme přípravy na sobotní mši.Myslím, že by se na Slovensku našlo hezčí místo než toto s vyhlídkou na Rožňavské paneláky, ale tak to je asi správně. Asi chce tímto papež solidárně vyjádřit, že nad takovými místy neohrnuje nos a netváří se, že neexistují. V Bratislavě bude mít obřad také na největším sídlišti Petržalka. Jinak to tady vypadá skoro jako kdyby se připravovalo vystoupení hudební skupiny Rolling Stones. Mám na mysli hudební aparaturu, pódium, zátarasy a mobilní záchodky.

 

            Pokračujeme dál a za okamžik míjíme další kulturu – hrad na kopci Krásná Horka. Postáváme dole a obdivujeme tuto stavbu, prý jednu z nejstarších a nejzachovalejších na Slovensku. Spolu s Betliarem je spjat s rodem Andrássyovcov. Jeho počátky sahají do 13-tého století, kdy sloužil ke střežení významné stezky do hornických oblastí Slovenského Rudohoří. Nahoru se nám ale moc nechce. Jako alibi si říkáme, že už je večer a stejně by měli zavřeno. Pak zase jedeme po hlavní, kde je docela slušný provoz. Přes půl hodiny stoupáme do Jablonovského sedýlka. Tentokráte má ale jen 535 m.n.m. Přesto jsem ráda, když jsme nahoře. Kocháme se pohledem zpátky na Krásnou Horku a na kopce Slovenského krasu, kam máme namířeno. Než jsme se nadáli, jsme dole v Jablonově a uhýbáme na Silickou Jablonicu. Míříme do Slovenského krasu. Od Maďarska nás dělí jen kopce po levé straně. Ještě musíme někde nabrat vodu. Zastavili jsme u hospody, ale dovnitř odmítám jít sama. Jsou tam totiž samá podivná individua. Vůbec je v tomto Gemerském kraji poněkud jiné složení národností. Takové trošku tmavšíJ

 

            Je už docela šero a mrak z odpoledne nás nedohnal. Trochu se dohadujeme ohledně dnešního noclehu. Já trvám na tom, že chci dojet co nejdál od poslední vesnice, protožeza vsí bylo několik domků cikánského ghetta. Pavel má zase obavy z blízkosti státních hranic s Maďarskem, resp. z případné návštěvy pohraničníků. Luďkovi je tohle všechno jedno, chce jen rovné místo bez drnů. Nakonec jsme postavili stan na kraji posečené louky stranou od silnice. Povečeřeli jsme chleba se šunkou a zalézáme. Trochu nás straší zvuky, které se ozývají zvenčí, ale když se rozpršelo, únavou usínáme.

 

 

Silická Jablonica

Denní 88,6 km

Celkem 427,9 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nahoru                                                                            Další den