foto
Hrad Kežmarok

           

 

4. den – Úterý 9. 9. 2003 - přes Spiš do Slovenského Ráje

 

            Vstáváme v půl sedmé. Šli jsme totiž večer spát už v 8 hodin. Ráno je zima. Vstáváme, snídáme, balíme a klepeme kosu. Odjíždíme před osmou. Polní cesta nejprve vede do kopce. Poznávám nedalekou Královu Hoľu v Nízkých Tatrách. Pak najíždíme na asfalt a sjíždíme. V cestě překáží velký kamion. Stěhují sem ohromnou cisternu jako zásobárnu vody pro výrobu technického sněhu. Chlapi byli pěkně překvapeni, když jsme se z lesa proti nim vynořili.

            Do Popradu přijíždíme po cyklostezce, která vede přes Svit podél říčky mezi fabrikami a sídlištěm. Vyhnuli jsme se tak příšerně frekventované hlavní. Popradem jen projíždíme a hned míříme na sever, na Kežmarok. Opět se kocháme výhledem na Vysoké Tatry a v místě, kde jsme jim podle mapy nejblíž, fotíme.

    Silnice do Kežmaroku je pěkně hnusná hlavní. Jedeme po ní 16 kilometrů. Polykáme prach a zplodiny z aut, ale nakonec jsme to přežili a jsme v Kežmaroku. Toto příjemné městečko je nejsevernější bod naší výpravy. Projeli jsme náměstí, našli starý hrad postavený na základech románské baziliky a na nádvoří jsme posvačili. Kolem je klid a jen občas nás vyruší turisté na prohlídce hradeb. Po kratičké pauze odjíždíme.

            Na náměstí jsme si koupili zmrzlinu, poslechli zvonkohru, skoukli nabídku obchodu SPORT a pokračujeme do Vrbova. Tam totiž má být další termální koupaliště, tak se těšíme, že se zase jednou trochu umyjeme. Cesta je hodně zvlněná, ale představa termálka nás žene dál. Přestože je docela horko, už se vidíme naložení v teplé vodě. Jenže jaké je naše zklamání, když je brána areálu zavřená. Nikde není nic napsáno, ale děcka nám sdělila, že už je po sezóně. Jsme naštvaní a neradi Vrbov opouštíme. Přišli jsme o termální koupaliště pod širým nebem s výhledem na Tatry. Přitom samotné koupaliště a přilehlé prostory nejsou nijak přepychové, vše je přibližně na úrovni odpovídající východnímu Slovensku. Trošku jsme s koupelí počítali, přece jen od Sklených Teplic jsme neměli pořádnou očistu. Pomalu a odevzdaně šlapeme do pedálů, ale čerstvý vítr kolem uší nám brzy dává zapomenout, že jsme se chtěli vykoupat, a dopředu nás žene vidina další cesty a dobrodružství. Po dlouhém sjezdu najíždíme na hlavní tah do Prešova. Opět nás čeká spousta kilometrů v hustém provozu. Ve Spišském Čtvrtku jsme se neúspěšně pokusili dotankovat vodu, nikde nebyla žádná otevřená hospoda nebo tak něco. Asi je taky po sezóně. Zamávali jsme Tatrám, protože je vidíme naposledy. Krajina se změnila, kolem jsou jenom pole.  

Vyfuněli jsme krátký, ale prudký dokopec a teď už sjíždíme do Levoči. Konečně míjíme benzínku. Vzadu za domkem s obsluhou mají kohoutek a z něho teče voda. Sláva. Skvělý nápad budovat na benzínkách tyhle kohoutky. Skoro jako pumpy v Maďarsku. Naplnili jsme lahve, osvěžili se a jedeme se podívat do krásného slovenského sídla Levoča.

Město stojí na kopečku, ale návštěva stojí za to! Upravené náměstí s historickými domy, spousta hospůdek, Loreta a kostel svatého Jakuba se světoznámým oltářem mistra Pavla z Levoče. Rozhodli jsme se, že si zajdeme na halušky. S hospodami je tady ale bída. Vypadalo to, že je jich tu spousta, ale my chceme někam na zahrádku kvůli kolům. Jedna odpovídající našim představám je na druhém konci náměstí, ale když jsme se usadili, tak nás poslali ke konkurenci, že prý nevaří. Domorodec nám poradil jakýsi hotel „Fax“, ale ten je až při výjezdu z města. Tak se jdeme nejprve podívat na ten oltář. Bohužel ale kostel je přístupný jen každou lichou hodinu a navíc za to chtějí vstupné, tak jsme se na čekání vyprdli a jedeme prozkoumat tu hospodu. Jenže se nám to moc nelíbí a navíc nemají halušky, pouze minutky, tak opouštíme Levoču a hladoví se vydáváme na další cestu. Někde si něco ukuchtíme ze zásob! Zklamáni z úrovně služeb v turisticky exponovaném městě Levoča míříme na Spiškou Novou Ves a je to příjemně z kopce podél železnice. V Harichovcích jdeme aspoň na pivo. Je to taková ta klasická IV. cenová skupina bez obsluhy v bývalém kulturáku, ale pivo Šariš mají moc dobré. Zahučelo do nás, ale pak hned jdeme vařit oběd, protože to jedno pivo na lačný žaludek je docela znát. Usídlili jsme se v parčíku na lavičkách a ohříváme Trenčianské párky s fazolí.

 Mezitím se přihnal hrozivý černý mrak, tak jsme se rychle zvedli a uprchli do Spišský Nový Vsi. Vypadá to, že každou chvíli začne lejt. Spišská Nová Ves je pěkné malé městečko s moderním náměstím a opraveným kostelíkem s vysokou bílou věží. Zapadli jsme do turistického informačního centra. Chceme se zeptat na otvírací doby v jeskyních, které hodláme navštívit, abychom si zase nenaběhli, jako v pondělí u Jaskyně Slobody a Demänovské jaskyně. Dozvěděli jsme se všechno, co jsme potřebovali vědět, včetně přesných začátků jednotlivých prohlídek. Máme totiž v plánu si maličko prodloužit trasu a navštívit Dobšinskou ľadovou jeskyni, když nám utekla ta Demänovská. Bohužel jsme se dozvěděli, že okruh v jeskyni Domica je opravdu díky nedostatku vody bez projížďky na loďkách, jak bylo napsáno na webu Správy slovenských jeskyň.

Opouštíme Spišskou Novou Ves a vjíždíme do lesů a do kopců. Už máme těch měst po dnešku a včerejšku plné zuby. Zapomněli jsme koupit chleba, tak snad někde ve vesnici budou mít otevřený koloniál. V Novomestské Huti mají dva krámky. V obou už mají zavřeno (je 17:07), ale v tom druhém se Luďkovi podařilo ukecat prodavačku, aby nám prodala chleba a mléko. Myslím, že se jí to vyplatilo. Pospíchala totiž na autobus a tak chtěla, abychom jí dali přesně 37,50 Sk, že nemá čas hledat drobné. Nechali jsme jí padesátku.

S dobrým pocitem že nezemřeme hlady pokračujeme. Na tacháku máme už hodně přes 80 km, což je docela dobré skóre. Pět kilometrů stoupáme krásným lesem. U kříže ve výšce kolem 900 metrů se oblékáme a očekáváme sjezd. Jaké je ale naše překvapení, když po půl kilometru silnice mění sklon a opět vede vzhůru. Stoupáme dalších pět kilometrů. Na mapě nemáme vrstevnice, tak jen těžko odhadujeme, jak dlouho budeme ještě stoupat, ale když se na silnici objevily nápisy 2 km, 1 km, 500 m, 300 m, je zcela jasné, že nám odpočítávají vzdálenost do sedla. A taky že jo. Konečně jsme tady. Stojí tu stará polorozbořená chajda. Kluci už ji okupují a mávají na mě z podkroví. Na rozcestníku píšou, že jsme 1022 m vysoko. No to jsem tedy šťastná!

Teď zase pro změnu jedeme dolů a pokukujeme po noclehu. Má to ale malý háček – prudký sklon; na tomhle by se asi spalo špatně. Hlavně Luděk je náročný na pěkné a hlavně rovné noclehy. Odbočujeme na Dobšinou a na tachometru naskočila stovka. Pořád prudce klesáme dolů – to jsem zvědavá, jak tohle zítra pojedeme nahoru. Musíme se totiž vrátit k té odbočce. Konečně jsme sjeli až na dno krásného údolí do vesnice Mlynky. Luděk objevil super nocleh, ale museli bychom se přebrodit asi pět metrů širokým potokem. To se nám moc nechce, proto volíme raději další cestu. Výsledkem je to, že dalších 10 kilometrů nemůžeme nic najít. Už se stmívá a podél cesty jsou pořád baráky. Navíc jsme přijeli k přehradě Palcmanská Maša u Dědinek a všude kolem se strmí srázy. A silnice zase vede do kopce. Seshora k nám dolétlo světlo z reflektorů nějakého auta. No to snad ne! Vypadá to špatně. Mlčky jsme vyfuněli příšerný dokopec a zastavili se u odbočky kamsi. Luděk jde na průzkum. Vzal baterku a zmizel ve tmě. Během okamžiku se z místa, kam odešel, ozval štěkot psa a posléze i jakýsi hlas. Vrátil se: „neúspěch, je tam salaš.“ „A nešlo by se zeptat …?“ „Ne, u toho štěkajícího psa já spát nebudu!“

Neochotně nasedáme zpět na kola a šlapeme tmou. Oči už se pomalu klíží, brzké ranní vstávání a stovka v nohách je znát. Projíždíme nějakou křižovatku, pak další, potom zase stoupáme a následně míjíme křížek. A hele, je tu louka, nezkusíme štěstí? Průzkum ukázal, že loučka pokračuje dál od silnice a je tam jedno super místo hned u lesa. Neváháme ani minutu a zajíždíme tam. Hned stavíme stan a po rychlé večeři zalejzáme. Není ani tak pozdě, je něco po čtvrt na devět, ale vyřízení jsme slušně. Je docela teplo, 11°C, tak se na noc nebalíme do 15ti vrstev, ale jenom do pěti J. Dobrou noc.

 

Stratená - sedlo

Denní 111,5 km

Celkem 339,3 km

 

Nahoru                                                                            Další den