3. den – Pondělí 8. 9. 2003 - Údolím pod Tatrami

 

            Ráno je strašná zima. Teploměr venku ukazuje 6,4°C. Jsme holt zhýčkaní létem a tohle je na nás málo. Slunce je daleko a k nám do doliny zatím ještě nedosáhne. Rychle balíme, pojedeme se nasnídat někam jinam. Během balení nás přichází navštívit stádo oveček s bačou. Zvonky zvoní a kluci se bojí, že je ovce pošlapou. Doslova se valí přes místo, kde ještě před chvílí stál stan. Nám se ale vyhnuly a pokračují na své pouti za potravou.

Bavíme se s bačou. Ovce nejsou jeho, protože bydlí v Ružomberoku v paneláku a zvířata patří soukromníkovi. On sem pouze dojíždí a touto prací si vydělá 10 tisíc. Raději bychom sice slyšeli, že bydlí v dřevěnici a ovečky patří k jeho vlastnímu živobytí, ale co se dá dělat. Někdy to není tak, jako v našich představách.

 

Tak, máme sbaleno a odjíždíme. Opět tou samou cestou po kládách přes vodu a o kousek dál v údolí před vesnicí Partizánská Lupča je vyhřátý plácek a klády. Vybalujeme ešusy, vaříme čaj a Pavel kafe pro rychlejší rozehřátí. Je tu o poznání tepleji. Vyhříváme se na kládách jako hadi. Provádíme drobnou očistu u potoka a po snídani pokračujeme na Liptovský Mikuláš. Otevřely se nám výhledy na Chočské vrchy, Roháče a Vysoké Tatry. Je to úchvatné. Přestože je opar a viditelnost není nijak ideální, zřetelně vidíme sněhovou pokrývku na vrcholcích hor. Koukáme se dalekohledem, fotíme a pak sjíždíme do Mikuláše. Hledáme zkratku do Demänovské doliny, až jsme vjeli do fabriky. Děda z vrátnice to myslel dobře a poslal nás podél plotu u potoka, jenže s kolem to bylo naprosto neprůchodné. Kašleme na zkratky, objeli jsme to normálně a pokračujeme. Máme v plánu navštívit nejznámější slovenské jeskyně, Jeskyni Slobody a Demänovskou ľadovou. Jenže mě napadlo, že je pondělí a jestli oni nemají zrovna pondělí jako zavírací den. Svoje pochyby jsem sdělila Luďkovi do vysílačky, který jede vepředu. Zastavil na blízkém parkovišti a lelkujícího řidiče se zeptal, jak je to v jeskyních s otvíračkou. Ochotně sděluje, že v pondělí je veškerá kultura na Slovensku mimo provoz. Tedy i jeskyně. Co se dá dělat! Do zítřka čekat nebudeme a navíc si jeskyně užijeme ještě ve Slovenském krasu. Otáčíme to a jedeme zpět do Liptovského Mikuláše na svačinu. Pavel potřebuje vyměnit peníze a my zatím zkoumáme sortiment v cykloservisu. Luděk by si rád koupil nový plášť a pumpičku. Zboží nebylo nic moc, za to jsme se dozvěděli, že pan opravář se přestěhoval sem na Slovensko z Jihlavy, a to kvůli horám .

            Ani Pavel s výměnou peněz neuspěl. Poté, co vystál frontu, po něm chtěli pas, který si nechal v báglech. Nechápavě kroutil hlavou, k čemu ho potřebují. Jedeme jinam. Trochu se tu motáme, než se nám podařilo najít náměstí. Mají to tu totiž nějaké nové. Z hlavní silnice je udělaná pěší zóna, což nás zmátlo. Zorientovali jsme se až podle obchodního domu PRIOR. Pavel se vydal do VÚB s pasem pro peníze a Luděk šel hledat jiný cykloobchod. Tentokrát měli oba štěstí. Pavel tak konečně získal slovenské koruny a Luděk si koupil nový plášť a pumpičku. Obojí samozřejmě české výroby. V cykloobchůdku měli stejný model cyklopočítače, který jsem mu vyprala. Luďka potom trošku mrzelo, že už si před pár dny koupil jiný.

            Potom jsme v pekárně dokoupili zásoby a posvačili pečivo a jogurty. Na náměstí si kluci zablbli s foťákem a vodotryskem a konečně jedeme pryč. Míříme na Liptovský Hrádek. Luděk ještě na benzínce provedl výměnu pláště a ten starý jsme slavnostně vyhodili. Měl najeto asi 8 tisíc km a už byl tak ztenčený, že neustále způsoboval defekty. Ale je to kvalita – made in Rubena Náchod. Jedeme dál. Je krásně. Okukujeme vrcholy Vysokých Tater pokryté čerstvým sněhem. V Králově Lehotě uhýbáme na cyklostezku, která vede mírně do kopečka nádherným údolím řeky Čierny Vah. Nad místní přečerpávací elektrárnou (prý nejvýše položenou v Evropě) jsme si uvařili rizoto a pozorujeme krásy okolní přírody. Poté, co jsme v špinavé vodě přehrady vydrhli připálený ešus, pokračujeme. Úzká asfaltka vede hlubokým údolím zaříznutým do kopců v podhůří Nízkých Tater.

 

            Projíždíme mezi několika dřevěnými staveními a o kousek dál šlapeme do krátkého ale prudkého dokopce. Pak už jen jedeme proti proudu říčky, která šumí hluboko v údolí. Nám se ovšem zdá, že jedeme po rovině, nebo spíš z kopce. Jak to ti Slováci dělaj?

            Všude kolem je spousta krásných míst pro nocleh, ale jsme tady bohužel v blbou denní dobu. Ale tak už to bývá, teď ještě musíme jet dál. Vyjeli jsme z údolí a začali mírně stoupat. Kolem nás jsou jen samé lesy a louky. Projeli jsme několik zatáček a pak, z ničeho nic, na nás vykoukly Vysoké Tatry.

            Jsou tak blízko! Kocháme se a Pavel fotí. Tatry jsou krásně nasvícené. Jenže jako na potvoru došly baterie, tak honem v brašnách najít nové, vyměnit a cvak, cvak … ozývá se z Olympusu, zatímco my s Luďkem zdoláváme poslední metry kopce do Šuňavy. To je taková malá vesnička pod horama a my zde odbočujeme na šotolinovou MTB stezku. Kolem nás jsou zase krásný noclehy s výhledem na nejvyšší slovenské pohoří, že jsme neodolali a přestože nemáme ještě splněný denní limit, zapíchli jsme to v přilehlém lesíku. Utěšujeme se myšlenkou, že dál by to asi s noclehama bylo špatný, protože se blížíme k Popradu.

            Ještě je světlo a brzy na to jít spát, tak si kluci vytáhli šachy a dali si dvě partičky. Já vařím puding a dopisuji deníček. Pomalu se stmívá, Tatry tmavnou a na jejich úbočí svítí světýlka Zalézáme do stanu.

 

Šuňava

Denní 77,7 km

Celkem 227,7 km

 

 

Nahoru                                                                            Další den