2. den – Neděle 7. 9. 2003 - přes Velkou Fatru k Nízkým Tatrám

 

            Nejen že v noci nepršelo, ale ráno je navíc nebe vymetené. Nad ránem mě sice vyhnalo ze spacáku cosi jako zvuk hromu, ale nakonec to bylo jen nákladní auto přejíždějící přes nedaleký železniční přejezd J. Luděk ale přiznal, že i jemu to znělo jako hřmění. Vstáváme v 7:30. Je zima, ale brzy je na naší loučce sluníčko. Snídáme a balíme. Posloucháme u toho rádiovou pohádku o chlapci, který se nechtěl jmenovat Matyldo po babičce. Je krásně! Sledujeme dalekohledem dění pod námi. Je tam vlaková zastávka a zmíněný motorest.

            Po pár kilometrech odbočujeme z hlavního tahu a čeká nás sedlo Malý Šturec (890 m.n.m.). Na začátku dělají nový asfalt a chlapi na nás pokřikují, že už je to jenom kousek. A jiní zase, že je to ještě pěkně daleko. Nic na ně nedáme a šlapeme. Pravdu měli ti druzí, bylo to docela daleko, ale stoupání nebylo prudké. Serpentýny vedou kolem skalních převisů. Konečně jsme tady. Fotíme a oblékáme se na sjezd. Cestou dolů jsou nádherné výhledy na hřeben Velké Fatry. Projíždíme městečkem Harmanec, které každý „čechoslovák“ musí důvěrně znát. Hned vedle silnice je papírna a na dvoře mají obrovité role toaletního papíru. Šíře rolí je odhadem alespoň metr a průměr dva metry. To by snad vyšlo na celý život. I když, jak komu J. Bohužel to tak krásně jede, že nezastavujeme na focení a brzdíme až dole na hlavní silnici na Ružomberok. Pojedeme po ní jen 12 kilometrů a pak zase odbočíme kvůli dalšímu pěknému průsmyku. Jedu první, kluci se loudají kdesi vzadu. Nejprve to stoupá jenom mírně, později trochu prudčeji. Čekám na odbočce na sedlo Velký Šturec (1010 m.n.m.) a Luďka povzbuzuji do vysílačky. Seshora přijíždí červený žigul. Ptám se lidí v něm, jak ta cesta nahoru vypadá. Prý není asfaltová, ale projet se to dá v pohodě.

            A už je tu Luděk a posléze i Pavel, tak jim oznamuji to sladkou novinu. Vypadají odhodlaně sedlo zdolat. Ale až po obědě. Uvařili jsme si pórkovou polívku z pytlíku a během jídla Luděk shledal nedostatek vzduchu v předním kole. Ale při bližším průzkumu nenašel žádnou díru, tak dal novou duši a po krátkém odpočinku pokračujeme. Trochu se zatáhlo a ochladilo, snad nebude pršet, to by na tý šotolině nebyl žádnej med. Cesta je kamenitá a prudká pouze ze začátku. Po pár kilometrech se sklon zmírnil. Jak jsme se dozvěděli, jde o starou cestu na Banskou Bystricu. Pavel nasadil a vyjel kopec jako první. Já měla menší krizi těsně pod vrcholem, ale nakonec jsem to zvládla. Nahoře je velký kříž jako na každém řádném průsmyku nebo sedle. Pokochali jsme se nádhernými výhledy na hřeben Velké Fatry, kterou odsud máme jako na dlani a chystáme se na sjezd.

            Ten je trochu dramatický jako každý sjezd, který absolvujeme po kamenech. Potkáváme nějakou škodovku a pár cyklistů mířících nahoru, což nás utěšuje, že nejsme jediní blázni, kteří se sem vydali. Konečně najíždíme na asfalt a projíždíme malé vesničky s dřevěnicemi v podhůří Velké Fatry. Krásné výhledy na hory, všude se pasou ovce, prostě Slovensko. Přejeli jsme zase tu hlavní, ze které jsme před pár hodinami odbočili, a zase stoupáme. Dneska už snad naposledy. Čeká nás ale nejvyšší sedlo Prievalec 1100 m.n.m. Kolem nás jsou kopečky Nízkých Tater. Zastavili jsme v Liptovské Lúžné u hospody, abychom nabrali vodu, ale nakonec jsme neodolali Martinskému pivu a korbáčikům. Postarší domorodec si nás a naše kola chvíli prohlíží a pak vznáší dotaz: „A vy jste čechoslováci?“ Tak jsem mu řekla, že jo, že jsme se narodili v Československu J. Jiného dědu zase Luděk zpovídá, za kolik se vykupuje ovčí vlna a kolik vlny je z jedné ovce. Dozvěděl se, že už se to moc nevyplatí. Z jedné ovce jsou tak 2-3 kila vlny a za kilo dostane maximálně 20 Kč. Prý bylo lépe, když se vlna vykupovala po 200 Kč za kilo.

            Pavel do sebe láduje obrovský jogurt a pak stoupáme. Je to prudké, ale krátké. Nad námi se strmí hřebeny Nízkých Tater a kolem nás jsou salaše a ovečky. Jedno velké stádo žene akorát bača k salaši do ohrady. Všude se ozývá cinkot zvonců, bečení ovcí, štěkot psa a povely bači. Nádhera!

            Ani jsme se nenadáli a 4 kilometry výstupu máme za sebou. Na sedle provádíme fotodokumentaci samospouští a pak se oblékáme a jedeme dolů hledat nocleh. Ten jsme našli ale až za 11 kilometrů, protože to tak krásně jelo a bylo nám líto zastavovat. Máme nádherné místo u řeky. Sice jsme museli překonat provizorní mostek ze dvou klád, ale kluci přetahali kola a jsme tady. Alespoň se sem k nám jen tak někdo nedostane, alespoň ne autem. K večeři vaříme těstoviny s kakaem a v půl deváté zalézáme spát.

 

Lupčianská dolina

Denní 84,1 km

Celkem 150,0 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nahoru                                                                            Další den