1. den – Sobota 6. 9. 2003 - Štiavnické vrchy, Bánské muzeum v přírodě a Kremnica

 

 

Stan, který byl už večer podivně postavený, je ráno vlivem nočního větru ještě více nakřivo. Ale nepršelo, tak je to jedno. Ráno svítí sluníčko, ale je jen 13,2°C. Snídáme a balíme. Luděk upevňuje nový tachometr. Ten starý jsem omylem vyprala v pračce, když si ho zapomněl v kalhotechJ. Nechtěl tomu ani uvěřit, protože mu bez větších problémů vydržel sloužit 10 let. Zakusil prý leccos, ale pračka byla na něj asi příliš. Konečně jedeme. Hned potkáváme naloženého báglíkáře. Takovej dobrej týpek. Mával na nás obouruč a bez držení řídítek. Pavel ho podle mluvy odhadl na Taliána.

 

Vyjíždíme ještě pár menších kopečků Štiavnických vrchů. Luděk má problém s novým řetězem. Nechce běhat na starých pastorkách. Nakonec mu nějak domluvil a pokračujeme. Sjíždíme do Štiavnických Baní. Máme překrásné výhledy na travnaté vrcholky hor. Jsou zbarvené dohněda, jak je tráva po horkém létě spálená. Prolítli jsme několik serpentýn a za chvíli brzdíme u Bánského muzea v přírodě.

To se nachází hned u silnice. Skládá se z povrchové expozice a z návštěvy dolů neboli „baní“ (od slovenského baníci = horníci. To jen my to máme nesmyslně: horníci a fárají do dolů J). Bohužel nám ale bylo řečeno, že pakliže chceme do baní jít, musíme počkat, až nás bude minimálně 15. No ale my jsme jen tři a nikdo kromě nás tu není. Turistická sezóna už pomalu končí a tak je o návštěvníky nouze. Nevadí, chvíli počkáme.

 

V mezičase jsme prolezli povrchovou expozici, Luděk si opravil vadný článek řetězu a pořád čekáme. Přišli další dva zájemci. Slečna u kasy slevila: minimální počet prý aspoň 10. Před námi byl v dole celý autobus lidí. Ti se mají! Zrovna vychází ven. Zkoušíme to ještě jednou ukecat, ale jeden z průvodců se prořekl, že se jim nechce dolů chodit s tak malým počtem lidí. Znamená to tedy, že si ten minimální počet vymýšlejí. Znuděně se procházíme kolem, vymýšlíme různé fotky se zdejším inventářem a jukáme na silnici, jestli se neblíží další zájemci. Hurá, blíží! Se dvěma mlaďochy je nás sedm. Máváme na projíždějící auta a muzeu tak děláme reklamu. Bohužel se nám dostává odpovědí, že na prohlídku buď není čas, nebo tam už byli včera či o loňských prázdninách. Teď už to přeci nevzdáme! Jdeme zpět ke kase, že zkusíme usmlouvat prohlídku pro sedm lidí, když kde se vzali, tu se vzali, objevila se tříčlenná rodinka. To je naše spása! Slavnostně oznamujeme počet zájemců o vstup do dolu 10 lidí. Průvodce souhlasí, ale místo sebe s námi posílá mladou holku. Jemu se přeci s tak malým počtem chodit dolů nechce. Grr!

Ale nevadí. Kašleme na to. Jdeme nafasovat kabáty, helmy a baterky. Je to docela veselé, fotíme se jak nám to sluší. Vypadáme fakt jako horníci. Vybavení je totiž originál po banících, kteří tu ještě před nějakými deseti lety fárali. A už jdeme. Jsme docela dobrá parta, padají hlášky: „tak zase dolů, 14 dní jsme nedostali výplatu“ a hrozně si to užíváme. Sešli jsme po dlouhých schodech pod kopec, kde je díra do skály s nápisem Štôlňa Bartolomej.

Po pár úvodních slovech vnikáme do spoře osvětleného tunelu. Trasa prohlídky je dlouhá 1,2 kilometru a vede štolami v nitru hory. Postupně procházíme několik pater (ale je jich tu mnohem víc), prolejzáme chodbami vyztuženými podpěrami i uzounkými chodbičkami z dávného středověku, kde se dobývala ruda. No a nakonec si můžeme zahrát na pravé horníky, když je nám dána možnost osahat si i pár důlních strojů. Celé je to naprosto super zážitek!

Nakonec jsme u vchodu potkali další, tentokrát již početnou, výpravu Maďarů. Když jsme vylezli na sluníčko a odevzdali nafasovanou výstroj a výbavu, nasedáme opět na kola a míříme do Štiavnice.

 

Je to krásné město plné spousty zajímavých památek, zařazené i do seznamu UNESCO. Bohužel díky čekání před banickým muzeem máme menší zpoždění, tak ho jenom projíždíme a po vyfunění prudkého dokopce dlouze sjíždíme do Sklených Teplic. Je tady termálné kúpalisko. Chvíli dumáme, zda se jít vykoupat, když jsme na cestě teprve první den (a nejsme tedy moc zašpinění) a další termálka nás ještě čekají. Nakonec jsme se dohodli, že jsme tady proto, abychom všechno prozkoumali a vyzkoušeli. Jdeme koupit vstupenky. Jsme trochu nepříjemně překvapeni cenou, protože jsme si špatně přečetli ceník, ale koupel nás láká.

Bohužel nemají volno v jeskynních koupelích a tak jdeme do obyčejného bazénu, ovšem voda je 37-39°C horká. Koupeme se přesně podle instrukcí půl hodiny a během kůry střídáme bazénky. Ono v tom 39°C stejně člověk moc dlouho nevydrží a voda 37°C mu pak připadá příjemně studená. Jsme z toho ale pěkně unavení a tak hned vedle lázní v parku na lavičce vaříme oběd. Ohřáli jsme si 800gramovou konzervu guláše, čímž se nám výrazně odlehčily bágly.

 

Po proudu potoka pokračujeme až do Hliníka nad Hronom, kde na benzínce dotlakováváme kola a pak po hlavní frčíme dál. Kolem nás jsou kopečky pohoří Vtáčnik a Štiavnických vrchů. Míjíme obrovskou socialistickou hliníkárnu s ohromnými haldami hlušiny, o které jsme se učili na základce ve vlastivědě.

 

Po průjezdu městem Žiar nad Hronom odbočujeme na Kremnicu. Luděk píchl přední kolo, zalepil to a hned jedeme dál. Nějak mi to nejede. Sakra, taky mám měkký předek. Určitě za to mohla ta černá kočka, co nám kousek za Štiavnicí přeběhla přes cestu. Dojíždím kluky a oznamuji jim to. Luděk sundal plášť, ale díru jsme nenašli. Tak jsme vytáhli novou duši, ale při obouvání pláště se Luďkovi podařilo do nové duše montpáčkou proseknout poměrně velkou díru. Tak zase dolů a díru zalepit. Hotovo, nandaváme, hustíme… ale ouha! Kolo netvrdne a navíc se ozývá charakteristický zvuk ucházející pneumatiky. Luděk, teď už notně naštvaný, opakuje operaci. Zalepil další díru vzniklou nešetrným zacházením při nasazování pláště a velmi opatrně ho dává zpátky. Sláva, neuchází! Tak jedeme. Mám novou duši, na které jsem neujela ani metr, a už má 2 záplaty J.

 

Kremnica je na rohem, pardon na kopci. Poslední dokopec nás doprovází dva borci na horských kolech. Dali jsme se s nimi do řeči. Zavedli nás do centra Kremnice. Mají tu moc pěkné náměstí s morovým sloupem, kostel a mincovnu. A nedaleko mincovny výlohu s bankovkami. Zavzpomínali jsme na staré časy a pokecali s klukama o poměrech na Slovensku a v Čechách. Pomalu se stmívá, musíme jet. Čeká nás ještě sedlo u Kremnických Baní. Má sice „jen“ 770 metrů, ale dalo nám pěkně zabrat. Sedlem vede i železnice, což je zajímavé, protože většinou se s ní setkáváme v nížině a hory překonává pomocí tunelů. Tady je vedena ve svahu. Cestující musí na zastávky vysoko do kopce. Nahoře se oblékáme, protože se zprava žene černý mrak a sjíždíme dolů do údolí. Je to krásné i když už je skoro tma. V motorestu jsme obsluhu poprosili o vodu a ochutnali čepovanou kofolu. Ta mě asi trochu omámila, protože jsem potom v motorestu zapomněla peněženku. Naštěstí se našla. Nechala jsem jí na záchodě.

A můžeme hledat nocleh, resp. musíme, protože mrak ční nad horama a hrozivě se na nás dívá. Odbočili jsme ze silnice po polní cestě a kola dotlačili na malou loučku. Chvíli jsme pátrali, než jsme našli rovný plácek s výhledem do kraje a na blízké železniční hradlo. Postavili jsme stan, pojedli rohlíky se sýrem a zalezli. Dobrou noc!

 

 

 

Horná Štubňa

Denní kilometráž 65,8 km

Celkem najeto 65,8 km

 

 

 

 

Nahoru                                                                            Další den